Přechod k oběhovému hospodářství si většinou spojujeme se zvyšováním míry recyklace nebo jiného využití odpadů jako hodnotného materiálu. I evropská politika dlouho směřovala své hlavní úsilí k využívání odpadu a výsledky nejsou zanedbatelné. Podle posledních dostupných statistik se v roce 2022 v Unii recyklovalo 44 % veškerého odpadu (s výjimkou objemově dominantního minerálního odpadu). Zahrneme-li i další způsoby využití, především energetické, bylo takto v Unii zpracováno více než 60 % veškerého odpadu.
Usilovat o co nejširší využití odpadů je nepochybně důležité, samo o sobě však nestačí. Ukazuje to současný vývoj: růst míry recyklace se v posledních letech zpomalil a evropští zpracovatelé čelí slabé poptávce po recyklátu, který je cenově znevýhodněn oproti levnějším primárním i dováženým surovinám. Především ale recyklace ze své podstaty řeší odpad až ve chvíli, kdy už vznikl. Nijak neovlivňuje množství odpadu, které je potřeba zpracovat – a toto množství neklesá.
Vedle využití odpadu se proto pozornost přesouvá i na předcházení vzniku odpadu, tedy na to, aby odpadu vznikalo co nejméně. K tomu ostatně státy, podniky i jednotlivce zavazuje evropská směrnice o odpadech, která stanovuje tzv. hierarchii nakládání s odpady. Na jejím vrcholu stojí právě předcházení vzniku odpadu a teprve za ním následuje příprava k opětovnému použití, recyklace a jiné způsoby využití. Evropská legislativa tím říká, že ne všechny způsoby nakládání s odpady jsou stejně žádoucí a že nejlepším odpadem je ten, který vůbec nevznikne.
Jak lze ale snižování produkce odpadu reálně dosahovat, může snižování produkce odpadu podnikům přinášet nějaké hmatatelné výhody? A pokud v tom hraje nějakou roli regulace, vyvíjí se tím správným směrem?
Strategie předcházení vzniku odpadu
Předcházení vzniku odpadu bývá mylně redukováno na pouhou výzvu vyrábět a spotřebovávat méně. Uvážlivější spotřeba do něj sice teoreticky také patří, není však zdaleka jedinou ani dominantní strategií. Nabízejí se i jiné, zajímavější přístupy.
Jedním z nich je prodlužování životního cyklu výrobků. Cílem je vyrábět výrobky s delší životností, které jsou opětovně použitelné a v případě závady je lze snadno a dostupně opravit. Výrobek s delším životním cyklem se stane odpadem až později, a tedy jde o jednu z forem předcházení (oddálení) vzniku odpadu.
Další strategie spočívá v používání méně zdrojů na vstupu. K tomu je důležité zvažovat, jestli věci, které děláme, by se nedaly dělat efektivněji. Třeba účinněji navrhovat výrobní procesy, omezit nadbytečné množství obalů nebo digitalizovat uživatelské návody.
Prevence tak nespočívá primárně v tom „mít méně“, ale především v tom nakládat s materiály chytřeji a efektivněji.
Předcházení vzniku odpadu přitom není jen environmentálně nejhodnotnější strategií, ale i ekonomicky racionální volbou. Pro výrobní podniky tvoří materiály a jejich zpracování jednu z největších nákladových položek, v průměru kolem 40 % celkových nákladů. Úspornější využívání zdrojů se proto promítají přímo do provozních úspor. Odhaduje se, že opatření na předcházení vzniku odpadu by mohla podnikům v Unii přinést ročně čisté úspory až 8 % jejich ročního obratu. K tomu se pojí menší závislost na cenově kolísavých vstupech a vyšší odolnost vůči výpadkům dodávek.
Jde ovšem převážně o potenciál, jehož využití brání řada tržních překážek. A k jejich odstranění může přispět i vhodná právní úprava.
Reflektuje stávající legislativa deklarovanou prioritu předcházet vzniku odpadu?
Předcházení vzniku odpadu bylo v evropské legislativě dlouho spíše proklamovanou prioritou, bez významnějších dopadů do praxe. Členské státy měly sice povinnost přijmout tzv. programy předcházení vzniku odpadu, chyběly však nástroje, které by zajistily, že takové programy budou ambiciózní a reálně naplňované. Nyní se ale situace začíná měnit.
Nejvýraznějším příkladem tohoto trendu je nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků (ESPR). To přesouvá těžiště pozornosti k fázi návrhu výrobku a umožňuje stanovovat celounijní požadavky na životnost výrobků, jejich opravitelnost či obsah recyklovaného materiálu. Nařízení také za účelem předcházení vzniku odpadu zavádí zákaz ničení neprodaných textilních výrobků a obuvi, který se pro velké podniky uplatňuje už od července 2026. Nařízení tak uplatňuje hned několik cest k prosazování prevence odpadu. Na ekodesign navazuje směrnice o právu na opravu, jejímž cílem je prodloužit životnost výrobků tím, že opravy zatraktivní, čímž oddálí vznik odpadu.
Dalším příkladem je revize směrnice o integrované prevenci (IPPC) z roku 2024. Byť ještě nejspíš projde určitými úpravami v rámci projednávané deregulace Omnibus, již teď je zřejmé, že se poprvé bude silněji zaměřovat i na spotřebu materiálů a množství produkovaného odpadu ve velkých průmyslových zařízeních. To si na jedné straně může vyžádat počáteční investice do modernizace průmyslových provozů, v dlouhodobém horizontu to však provozovatelům zpravidla přinese významné úspory, ať už na spotřebě surovin a energie, nebo na nákladech spojených s nakládáním s odpadem. V řadě případů se přitom nemusí jednat pouze o úsporu, nýbrž o nový zdroj příjmů: vedlejší produkt z výroby může posloužit jako vstupní surovina pro jiný provoz a stát se předmětem obchodu. Prevence a účinnější využívání zdrojů tak nebudou jen povinností, ale i příležitostí, jak snížit náklady a zhodnotit to, co by jinak bylo bez užitku likvidováno.
Co přinese Akt o oběhovém hospodářství?
Návrh Aktu o oběhovém hospodářství má být teprve v roce 2026 předložen, z dostupných informací však vyplývá, že v oblasti předcházení vzniku odpadu nejspíš zásadní obrat nepřinese.
Deklarovaným cílem Aktu má být vytvoření jednotného trhu s druhotnými surovinami, zvýšení nabídky vysoce kvalitních recyklovaných materiálů a stimulace poptávky po nich. Mezi zvažovanými nástroji se dále objevuje reforma kritérií pro stanovení konce odpadu nebo zjednodušení a digitalizace systémů rozšířené odpovědnosti výrobce. O nástroje prevence vzniku odpadu tedy primárně nejde.
To není překvapivé. Akt o oběhovém hospodářství totiž má být koncipován jako jeden z pilířů tzv. Clean Industrial Deal, tedy politiky konkurenceschopnosti a surovinové bezpečnosti Unie. Jeho ústředním cílem je zajistit evropskému průmyslu spolehlivý přísun materiálů a snížit závislost na dovozu zejména kritických surovin. U některých z nich, například vzácných zemin, totiž dosahuje dovozní závislost Unie prakticky sta procent. Takto vymezený cíl přirozeně nahrává recyklaci: ta produkuje obchodovatelný materiál, v podstatě „zdomácnělou“ surovinu, kterou lze nabídnout výrobě jako náhradu za dovoz.
Na druhou stranu lze právě předcházení vzniku odpadu považovat za jednu z nejúčinnějších strategií surovinové bezpečnosti. Surovina, která se nespotřebuje, nemusí být dovezena, recyklována ani odstraněna, a výrobek s dvojnásobnou životností snižuje na polovinu poptávku po materiálech, které jsou v něm obsaženy. Argument konkurenceschopností nás tedy nevede pouze k recyklaci, nýbrž stejně tak k prevenci. Nejde o protiklad hospodářských a environmentálních zájmů, ale o to, kterou z cirkulárních strategií se zákonodárce rozhodne prosazovat jako konkurenceschopnou. Podle dostupných informací se zdá, že Akt o oběhovém hospodářství bude klást důraz spíš na účelném využití vzniklého odpadu.
Proč na správné strategii záleží
Předcházení vzniku odpadu přináší oproti recyklaci řadu výhod, které přesahují rovinu environmentální udržitelnosti. Především se promítá do nákladů. Zatímco recyklace vyžaduje sběr, svoz, třídění a energeticky náročné zpracování, tedy činnosti, které představují nezanedbatelné náklady, prevence umožňuje těmto nákladům do značné míry předejít. Surovina, která se nespotřebuje, nemusí být vytěžena, dopravena, zpracována ani následně recyklována či odstraněna. Navíc se díky tomu snižuje tlak na hledání nových zpracovatelských kapacit, kterých je v některých sektorech nedostatek. Podnik, který svou prosperitu zakládá na výrobcích s delší životností a dosahuje téhož užitku s menším množstvím materiálu, získává konkurenční výhodu a strategicky jde nejspíš správným směrem.
Neméně podstatný je strategický rozměr. Evropská unie je u řady klíčových surovin silně závislá na dovozu z několika málo zemí, a je proto zranitelná vůči výpadkům dodávek, cenovým výkyvům i geopolitickému tlaku. Recyklace tuto závislost zmírňuje jen omezeně, neboť u mnoha materiálů zůstává technicky náročná a její míra nízká. Naproti tomu prevence působí přímo u zdroje: čím méně surovin hospodářství potřebuje, tím menší je jeho vystavení rizikům spojeným s jejich dovozem. Nižší materiálová náročnost tak zvyšuje odolnost dodavatelských řetězců a posiluje surovinovou bezpečnost, což jsou hodnoty, jejichž význam v posledních letech výrazně vzrostl. Předcházení vzniku odpadu proto není jen environmentálně nejpříznivější, ale i ekonomicky a strategicky nejprozíravější cestou.
Dosavadní vývoj ukazuje, že na prevenci odpadu by měl trh klást větší důraz než dosud. Podstatný bude ale nejenom um podniků, ale i zda dokážeme nastavit právní rámec, který prevenci skutečně upřednostní a odstraní překážky, na něž podniky dosud naráží. Tomu, kde přesně se evropské právo od své deklarované priority odchyluje a jak by se to dalo napravit, se podrobněji věnuje nová kniha Právní rámec předcházení vzniku odpadu v kontextu cirkulární ekonomiky. Jedná se o dosud jedinou publikaci na českém trhu, která komplexně rozebírá přechod k oběhovému hospodářství z pohledu legislativy.
KANICKÝ, Jakub. Právní rámec předcházení vzniku odpadu v kontextu cirkulární ekonomiky. Praha: Wolters Kluwer, 2026. 212 s. ISBN 978-80-286-0558-2.
