Po přijetí Zelené dohody pro Evropu na konci roku 2019 se udržitelnost stala dominantním tématem evropské politiky a legislativy. Vlna regulací – od taxonomie přes CSRD, náležitou péči až po nová pravidla pro ekodesign výrobků – měla zásadně proměnit fungování evropské ekonomiky.
Ambice byly vysoké, jenže záhy se začala ozývat kritika, která i pod vlivem celkového vývoje ve světě sílila. Průmyslové asociace, ale i řada vlád upozorňovaly, že přísné ekologické požadavky zatěžují evropské firmy za stavu, kdy jejich konkurenti z USA, Číny a dalších zemí srovnatelným regulacím vystaveni nejsou. Debata vyvrcholila v roce 2024 zprávou Maria Draghiho o konkurenceschopnosti Evropy.
Evropská komise proto nyní přichází s částečnou deregulací. Od udržitelnosti však plně neustupuje. Spíše hledá nové cesty a nástroje. Jedním z takových nástrojů se mají stát veřejné zakázky, jejichž potenciál se v současnosti plně nevyužívá.
Myšlenka zeleného veřejného zadávání (GPP – Green Public Procurement) není nová. Ještě v 90. letech minulého století se o ni vedly spory, zlom ale přišel v roce 2002, kdy Evropský soudní dvůr potvrdil, že environmentální požadavky mohou být legitimní součástí kritérií pro veřejné zakázky. Evropská komise v reakci na to začala zelené veřejné zakázky propagovat zejména nezávaznými doporučeními a sdílením dobré praxe.
Dosud platná pravidla z roku 2014, která veřejné zadávání v Evropské unii upravují, zelené nákupy nezakazují. Naopak výslovně umožňují začlenit udržitelnostní (environmentální a sociální) kritéria například při vymezování podmínek účasti v zadávacím řízení nebo stanovením zvláštních podmínek plnění veřejné zakázky v oblasti vlivu zakázky na životní prostředí. Stejně tak lze udržitelnost zahrnout jako kritérium pro hodnocení nabídek zájemců o veřejnou zakázku. Nabídky mají sice vždy být hodnoceny primárně podle jejich ekonomické výhodnosti, zohlednit lze ale náklady celého životního cyklu výrobku.
Problém však je, že pouhé „umožnění“ často k prosazení sledovaných cílů nestačí. Praxe zeleného veřejného zadávání se mezi členskými státy výrazně liší – někde funguje velmi dobře, jinde je téměř zanedbatelná. Důvody sahají od politických priorit přes ekonomické podmínky až po administrativní kapacity. A měkké nástroje, jako jsou doporučení či sdílení příkladů dobré praxe, tento strukturální problém samy o sobě nevyřeší.
Proto se nyní začínají na evropské úrovni prosazovat takzvané minimální povinné požadavky (minimum mandatory requirements) pro zelené veřejné zakázky. Mělo by jít o závazné minimální ekologické požadavky, které by veřejní zadavatelé do tendrů povinně zahrnovali. Jde tedy o zásadní posun od dobrovolnosti k povinnosti.
Konkrétní minimální požadavky by nestanovovaly členské státy, nýbrž Evropská komise jednotně pro celou Unii. Komise by tak mohla stanovit například to, že od určitého roku mohou zadavatelé pro nákup určitých výrobků vybrat jen ty, které splňují minimální ekologické parametry. Nebo že stavební zakázky nad určitou hodnotu musí splnit vyšší energetické standardy nebo že počítače a servery nakupované z veřejných prostředků musí mít certifikaci energetické účinnosti.
Tento mechanismus má jistou logiku. Centrálně stanovená kritéria snižují administrativní zátěž na straně zadavatele, který nemusí sám složitě definovat, co od dodavatele chce. Zároveň posilují jednotný trh, protože výrobce splňující minimální požadavky se může spolehnout na to, že jeho výrobek bude vyhovovat minimálním zadávacím kritériím v celé EU.
Minimální povinné požadavky však mají i svá rizika. Pokud budou nastaveny příliš nízko, nebudou znamenat reálný posun k větší udržitelnosti. Naopak pokud budou příliš ambiciózní, mohou zakázky značně prodražit, protože omezí okruh dodavatelů schopných je splnit. Rigidní parametry navíc mohou brzdit inovace nebo znevýhodnit menší firmy, které nemají kapacity rychle investovat do nových technologií či certifikací.
To neznamená, že bychom se minimálním požadavkům měli vyhýbat. Naopak mohou být silným a užitečným nástrojem. Jejich zavádění ale musí předcházet důkladný, odborně podložený a participativní proces, který zohlední rozdílné podmínky v jednotlivých státech i potřeby trhu. Jen tak lze nastavit kritéria, která budou ambiciózní, ale zároveň realistická a ekonomicky proveditelná.
Udržitelnost není jediným strategickým cílem, k jehož naplňování má veřejné zadávání sloužit. Do určité míry se má propojit i s ochranou evropského průmyslu a prosazováním geopolitických zájmů. Iniciativa Made in EU, diskutovaná zejména v kontextu připravovaného Industrial Acceleration Act, naznačuje, že EU chce veřejné zakázky využít také k podpoře domácí výroby, a to stanovením minimálního podílu výroby v Evropském hospodářském prostoru pro vybrané strategické sektory ekonomiky.
Mezi členskými státy a Evropskou komisí ale nepanuje shoda na tom, kterých sektorů by se požadavek Made in EU měl týkat. Severské státy ho chtějí využívat jen velmi omezeně v odůvodněných případech (např. pro armádní zakázky), zatímco třeba Francie chce prosadit povinnou poptávku po evropských výrobcích v co nejširším rozsahu.
Jednoduchému posouzení dopadu iniciativy Made in EU navíc brání skutečnost, že by zřejmě neměla být omezena pouze na státy Evropského hospodářského prostoru. Uniklý dokument Evropské komise naznačuje, že do preferenčního rámce by mohly být zahrnuty také vybrané třetí země, které jsou pro EU strategickými partnery. Made in EU tak nemusí znamenat výhradně vyrobeno v Evropě, ale spíše vyrobeno v rámci geopoliticky spolehlivých hodnotových řetězců.
Chystaný Industrial Acceleration Act tento rámec dále rozvíjí. Jeho ambicí je urychlit průmyslové investice, posílit evropský průmysl, snížit závislost na třetích zemích a využít veřejné zakázky jako nástroj aktivního řízení poptávky. Stát a další veřejné instituce mají fungovat jako první odběratelé, kteří pomohou udržitelným výrobkům a službám překonat nákladnou počáteční fázi a získat své místo na trhu.
Propojování ekonomických, udržitelnostních a geopolitických priorit nabízí reálné synergie, zejména v odvětvích mobility, technologií pro nulové emise nebo obnovitelných zdrojích energie. Nutné je ale vnímat a preventivně řešit i možné třecí plochy.
Preferenční zacházení s evropskými a vybranými jinými výrobci může vyvolat mezinárodní soudní spory nebo odvetná opatření ze strany ostatních států a výrobců. Napětí může vznikat také na straně menších veřejných zadavatelů, pro něž mohou zelené veřejné zakázky i iniciativa Made in EU představovat agendu náročnou na kapacity a obtížně prosaditelnou v každodenní praxi.
Probíhající reforma veřejného zadávání se tak stane jedním z klíčových testů toho, zda Evropa dokáže skloubit své zelené ambice s realistickou hospodářskou politikou. Minimální povinné požadavky pro veřejné zakázky mohou být účinnou cestou k prosazování sledovaných cílů. To však pouze tehdy, bude-li je doprovázet přiměřená podpora pro zadavatele, mezinárodně kompatibilní rámec a jasná představa o tom, co chceme v Evropě vyrábět a odkud budeme nakupovat. Úspěch nebude záviset jen na samotných pravidlech, ale na schopnosti vytvořit a prosadit strategii, která vyváženě propojí udržitelnost, průmyslovou politiku, mezinárodní vztahy a ekonomickou realitu.
Tento článek byl publikován na Ekonews.cz v únoru 2025.
